January 2012

Psí kamarádka.

29. january 2012 at 19:57 | Lorraine of the Damned |  Bláznivá fotografka.
Babička s dědou mají fenku, která se jmenuje Míša. Je to rasa Shiba inu - tedy Japonečka. Je hrozně aktivní, pořád běhá, leze, čmuchá, skáče, škrábe a hlavně kouše (spíš tak okousává - většinou se její hračkou stane rukáv mé mikiny).
Našla jsem pár starých fotek, nějaké jsou z Konopiště, kde na zahradě zaútočila na páva a shodila ho do fontány a nějaké jsou z Bystrého a z Vysokých Tater. :)


Zkrátka jsem taková.

27. january 2012 at 21:21 | Lorraine of the Damned |  Šiblý řechtající se kůň.
Řekla jsem si, že už nikdy nebudu mít ofinu na stranu, že nikdy neochutnám a dokonce nesním rybu (byla obalená), že nikdy nebudu nosit drdoly, nebudu stále dokola poslouchat tu samou písničku a další a další činy, při kterých na mě všichni zírají jako na mrtvolu nebo (a to častěji) na atentátníka. Nedivím se, prohlásila jsem, že ty co mají ofinu na stranu, jsou pipiny, že nikdy nesním rybu, že nesnáším, když má někdo drdol, a nesnáším, když někdo poslouchá pořád něco dokola. Co myslíte? Všechno co jsem teď vypsala samozřejmě dělám také (no, u té ryby moc ne). Také jsem si jednou řekla, že nikdy nenapíšu na blog, co se mi zdálo ať to bude jakkoliv divný.
V noci se mi zdál strašný sen o tom, že jsem ztratila klíče a poté jsem se otrávila. Myslím, že to bylo způsobeno tím, že jsem si před spaním četla na mobilu různé články, třeba o dítěti, které spolklo klíče. Všechno ve snu začalo asi nějak takhle:

Když jsem došla domů ze školy, zjistila jsem, že jsem si ve škole zapomněla klíče. Splašeně jsem hodila tašku na koberec a vyběhla do školy (pořád mi ale nejde do hlavy, jak jsem si odemkla dveře od bytu, když jsem klíče měla ve škole). Tam kluci zapalovali jogurty, které jsme dostali k obědu, přičemž na ně řvala fyzikářka, ať si sundají čepice, protože mít čepici v místnosti je neslušné (to se přesně stalo ve středu - teď nemyslím samozřejmě to zapalování jogurtů). Doběhla jsem do jídelny, jenž máme vedle šatny a tam lila kuchařka do nějakého lavoru se šťávou "tekutý jed na krysy". Chodilo tam několik deváťáků, kteří byli daleko vyšší než já a šlapali mi na brusle, které mi z ničeho nic objevily na nohách. Když jsem klíče nenašla a s pokleslou hlavou jsem se vracela k šatně, přiběhla fyzikářka a strhla mi čepici z hlavy. Poté jí rozkousla, výhrůžně zvedla prst a řekla: "Varovala jsem tě."

Probudil mě již známý a velmi otravný zvuk budíku, který jsem jako vždy vypnula a spala dál, do doby než jsem zase zaspala.

Taky pořád měním designy,ale to, protože jsou vždy mé osobě nevyhovující. :D

l o r r a i n e . dívka dešťových kapek?

Bystré, jen pro bystré.

26. january 2012 at 15:39 | Lorraine of the Damned |  Bláznivá fotografka.

Místní kostel.

Vyrobeno z kamene.

23. january 2012 at 13:52 | Lorraine of the Damned |  Šiblý řechtající se kůň.
Tak a je to tady, mám ten nejhorší a hlavně nejnesplnitelnější nápad; chtěla bych se naučit na co nejvíce hudebních nástrojů. Je to ten nejhorší nápad, který mě kdy napadl, ale za zkoušku nic nedám. Na klavír už umím, za půl roku mi končí hudební nauka [jupí], takže budu mít už jen klavír a na kytaru bych se klidně mohla učit (už to docela umím.)

V pátek jsme jeli za kamarádkou do Bystrého, kde mě právě zkoušela naučit na kytaru. Docela se jí to povedlo, umím jednu písničku a jsem docela spokojená. Bylo tam opravdu nádherně, hodně sněhu a krásný kostel byl nádherné osvícen nepříjemným Sluncem.

Ve středu nám zase učitelka řekla, že na podzim pojedeme do Anglie do nějaké rodiny (no to víte, že pojedu!) Dvojpatrové červené autobusy, které mi přijdou opravdu děsně rozkošný, červené budky a hlavně je to způsob jak si procvičit angličtinu.

Když už jsme u angličtiny, také jste na škole měli každoroční anglickou olympiádu? Mě tam učitelka natlačila, a i když jsem se různě vymlouvala, prostě jsem tam musela. Nakonec toho nějak moc nelituji, jelikož jsem se umístila na druhém místě a bylo to snad poprvé, co jsem slyšela z našeho starého, pavučin plného rozhlasu své děsné jméno.

Za tři dny jdu na rovnátka, a abych se přiznala, strašně se bojím (no jo, jsem strašná citlivka.) Prostě svoje zuby miluju nesnáším, ale stejnak nechci aby mi nějakého mého broučka vytrhly (brouček nebo beruška říkám všemu, co mi přijde rozkošný - další oblíbené slovo.)

Taky už máte po krk těch nekonečných písemek? V pátek jsme psali pololetku z matematiky a já se zase strašně bála (citlivko!) Dneska nám říkala známky a já mám neuvěřitelnou jedničku, z čehož mám hroznou radost, jelikož jsem čekala tak trojku.

Tak se mějte broučci moji a přežijte tento týden ve zdraví.

Nadpisu si nevšímejte je to název jedné písničky od Evanescence (made of stone).

l o r r a i n e .

Pomsta bude sladká.

14. january 2012 at 17:41 | Lorraine of the Damned
Všechno jsem viděla jen ve zpětném zrcátku v naší tenkrát nové laguně, ale přesto se ptám; musela jsem to vidět? Proč se to muselo stát? Někdy si říkám, že jsem se zachovala špatně, proč jsem jen nestiskla tu blbou kliku a nevyběhla s křikem? Pomohlo by to? Byla jsem malá, takže některé vzpomínky na onu tragédii jsou zkreslené, ale obličej mé umírající sestry si nelze nezapamatovat, vidím ho dodnes, v noci mě straší, ve dne mě znervózňuje, odvádí mou pozornost od práce. Jsem nájemný vrah, ale to není důvod, abyste tohle přestali číst, protože co když si teď někdo objednal vaši vraždu a to poslední co čtete je toto? Už jste nad tím někdy přemýšleli? Já nad tím přemýšlím denně, přemýšlím, jestli to není naposled, co si vařím kávu a co zapínám rychlo varnou konvici, ale pomůže mi to nějak?

Silvestrovská noc.

7. january 2012 at 18:43 | Lorraine of the Damned |  Bláznivá fotografka.
Vítání roku 2012.

Jmenuji se smrt.

4. january 2012 at 12:00 | Lorraine of the Damned |  Povídky.
V křečích a v bolestech se svíjel na dlaždicích jednoho náměstí ve Velké Británii. Sotva dýchal, ale on nic necítil. Necítil bolest, kterou si způsobil kvůli drogám. Drogy, na kterých je odmala závislý, malé prášky, které jsou jeho lektvarem k přežití. V bledé ruce, která byla zakrvácena kvůli přeřezaným žilám, svíral poslední kousíček naděje. Polkl. Nehybné tělo se bez náznaku života svezlo k zemi. Černé vlasy mu spadly přes oči, které se pomalu zavíraly. Před očima viděl celý svůj život, ale opravdu celý? Drogy, cigarety, alkohol, rvačky a hádky. Takový život si představoval? Nechtěl ho, ale vybral si ho. Těžký život na úzké, klikaté stezce plné překážek, která se zdála být nekonečná. Všechno jednou končí!
Viděl narození své malé sestry, svou šťastnou matku, otce, který ho hladil po vlasech a přitom zasněně sledoval každý pohyb jedné zdravotní sestřičky…jak jen tohle mohl přehlédnout? Byl snad moc malý? Na tohle se přece nejde vymluvit! Své páté Vánoce, při kterých dostal několik moc hezkých autíček, kterýma později šikanoval sestřiny ostříhané barbínky. Svou matku, jak peče rohlíčky a přitom pomalu otáčí hlavu k televizi, ve které běží pořad…jak se jen jmenoval? Svého otce, který sedí na jejich starém gauči s pivem v jedné ruce a s ovladačem v druhé. Zemřel snad kvůli pivu? Kdo by zabíjel rodiče dvou malých dětí bez důvodu? Proč oni? Viděl tolik nevinnosti ve své matce. Ty krásně namalované, s láskou pečené perníčky, které jim vždy pekla, koho by napadlo, že bude příští Vánoce mrtvá? Konec krásných vzpomínek začíná v jeho šestém roce.
Krev, všude krev. Po stěnách, na podlaze a v otcově pivu. Jsou mrtví? 10 let musel strávit u adoptivních rodičů, kteří ho stejnak neměli rádi. Vůbec, ani trochu! Tak proč ho adoptovali? To právě kvůli nim je konec! Dělat drogové dealera z malého dítěte? Jde poznat, že to nejsou praví rodiče, protože praví rodiče by ho nikdy do ničeho nenutili. V patnácti letech utekl. Závislí na heroinu a na kokainu. Bez rodičů, bez sestry. Byl tak osamělý, nikdy svou sestru již neviděl, ale věřil, stále věřil, že někde spokojeně žije. Poznáte totiž, když někdo, koho máte rádi a komu na Vás záleží, žije. Je to pocit. Vnitřní pocit u srdce…
Myslel na sestru. Jak si jí pamatoval. Kudrnatá malá holčička s věčným úsměvem na tváři a v krásných žlutých šatech.
Podobná přišla o týden později na jeho pohřeb…

Sbohem podzime.

2. january 2012 at 12:00 | Lorraine of the Damned |  Bláznivá fotografka.

Taky jste se jako malí velmi těšili na sníh? Já také, protože podzim je mé nejméně oblíbené období. A proto...sbohem podzime!