June 2011

Krajkový kapesníček.

11. june 2011 at 10:37 | Lorraine |  Povídky.
Oheň rozdělil jejich lásku,
slíbili si navždy spolu,
oheň mu vzal jeho krásku,
nyní odpočívá v hrobu.
---
Kapesník vrátil ji paměť,
byla nešťastna,
to mi dalo námět,
abych to napsala.
---
Jsou slyšet zoufalé výkřiky. Všichni lidé běží. Utíkají před tím hrozným živlem. Hledají své děti, příbuzné a hledají skulinku, kudy by mohli proklouznout jako myš a nikdy se nevrátit. Mnoho lidí zahyne, mnoho lidí není nalezeno. Všude je oheň a oni jsou uvězněni ve městě, odkud není úniku. Vysoké hradby jim brání, aby přelezli, brána je pevně zamčená a únikový tunel v zemi, který vede na pod městem je zasypán. Lidé jsou bezradní. Nevědí, kudy by se vydali. Oheň. To hrozné slovo zničilo mnoha lidem jejich životy, nebo důvod žít. Lidé jsou již smířeni se svou smrtí. Zbývá jim jediná naděje. Prolomit bránu. Lidé se natlačí k bráně a snaží se ji otevřít.
Jen dva lidé sedí uprostřed hořícího náměstí. V posledních minutách svého života se smějí. Vzpomínají na to, co zažili. Políbí ji. Společně čekají na svůj konec. Na konec svého života. Ne na konec své lásky. Ta nikdy neskončí. Věří, že se ještě setkají. Lehnou si na ohořelé trosky jejich domu. Drží se za ruce. Pevně se drží, už se totiž nikdy nepustí.

Slunce na obloze. Po louce běhá nahá dívka. Chlapec pomalu vylézá z rybníka. Dívka ho obdaruje svým úsměvem. Rozběhnou se k sobě. Obejmou se. Jejich láska nikdy neskončila. A takhle by to mělo být i v reálném světě…

Vidí rozmazaný svět. Tisíce obličejů. Ani jeden nepoznává. Tisíce hlasů. Nerozumí však. Zvedne se a kolem sebe vidí chlapce. Spí na zemi a v ruce drží kapesník. Krvavý kapesník. Dívka se rozhlédne. Kolem ní je dřevěný nábytek. Na stole fotka. Fotka dívky. Krásné dívky. V ruce květiny vedle ní chlapec podobající se tomu na zemi. Bledou rukou vezme fotku do ruky. Chlapec je tak krásný. Je však mladý. Tento je již dospělí. Zvedne se. "Konečně! Po těch všech letech!" řekl veselým hlasem. Usmál se a obejmul ji. Hladil ji po vlasech. Ona však nevydala ani hlásku. Koukala zaraženě na fotku. Hladila chlapce na ní. Vytrhla se z jeho sevření. Nevěděla, že to je ten co ji život zachránil. Nevěděla, že ho milovala. Nevěděla kdo je. Chtěla utéct.

Vše zapomněla. Nemluvila, byla němá. Zapomněla na něj. Na svého chlapce, se kterým tolik prožila. Nevěděla, že by kvůli ní i zemřel. A on to udělal. O pár dní později, kdy nepromluvila, jen seděla na posteli a držela fotku, se oběsil. V kapse měl krvavý kapesník. Vzpomněla si. Ona byla uprostřed hořícího náměstí. Plakala a v ruce svírala kapesník s krajkovým vyšíváním. Milovala ho, ale zapoměla…

Sláva, nazdar výletu...

9. june 2011 at 11:55 | Lorraine |  Šiblý řechtající se kůň.
Jak jsem Vám sem psala, opravdu jsme odjeli se třídou na výlet na Malou Skálu. Dnes jsem nešla do školy, protože jsem se špatně vyspala, ale o tom čtěte kousek níž.

5.6.2011 - neděle:
V neděli jsem si pozdě večer začala balit. Jsem typ člověka, co všechno dělá na poslední chvíli, nebo vůbec. Chtěla jsem se koukat na SuperStar, protože jsem chtěla vědět kdo vyhraje. Předtím jsem se nekoukala skoro vůbec, ale prostě jsem byla zvědavá kdo vyhraje. Po dokoukání jsem vytáhla krosnu a začala do ní házet věci. Triko sem, triko sem, kalhoty tam...počkat?! Vždyť se to tam nevejde! Po několika vysypání a znovu zabalení jsem to vzdala a vyškrtala ze svého seznamu nějaké jídlo. Po vyškrtání a vyndání jsem konečně měla dobaleno. Zbývalo mi jen ráno přibalit kartáček na zuby, šunku a sýr (jídlo bylo v ledničce), mobil, nabíječku a další drobnosti. Spát jsem šla asi o půlnoci. Celou noc jsem se převalovala a postupně jsem si začala vzpomínat co nemám. Asi pětkrát za noc jsem seběha z palandy a hodila k batohu čaj, baterku, kšiltovku a další věci. Vůbec jsem se nevyspala.

6.6.2011 - pondělí - den odjezdu:
Ráno jsem vstávala v 7:00. Odjezd byl z nadraží na západě. S kamarádkou jsme se dohodly, že mě tam její mamka hodí autem. Měla jsem všechno v pohodě zabalené. Zbývalo jen hodit krosnu na záda. Po několika pokusech jsem jí na záda úspěšně hodila. Pak mi volala mamka, že mě odveze. Já si vzpoměla, že učitel říkal, že si batoh máme zvážit. Dopravila jsem se k váze a hodila na ni krosnu. Vážila 14 kilo! Pane Bože. V 8:15 mamka zazvonila a na mě spadala jediná věc - sejít 98 schodů s 14-ti kilovým batohem na zádech.
Došla jsem dolů a hodila krosnu do kufru. Přijeli jsme na nádraží asi v 8:30 a vlak jel za sedmnáct minut. Já měla nejmenší batoh. To jsem vůbec nečekala. Kámoška měla batoh větší než byla ona sama.
Ve vlaku jsme pořád blbli a poté jsme přestoupili ve Všetatech do vlaku, který jel až na Malou Skálu - tedy skoro. Poté jsme šli ještě 2 a půl kilometru a došli konečně do cíle - Kemp Ostrov. Začaly jsme s holkama stavět stan. Byl pro čtyři osoby, ale buď pro hodně hubené, nebo pro miminka. Vůbec jsme se tam nevešly. Pak pan učitel zavelel: Na vyhlídku. Zadal nám úkol. Který stan se první dopraví nahoru (jako osoby ze stanu) tak dostane body. Já jsem hned vyběhla po schodech a protože jsem trénovaná z domova (těch 98 schodů každý den) byla jsem tam první. Povzbuzovala jsem holky aby běžely a zdržovala ostatní stany. Byly jsme tam nakonec druhý, ale body jsme dostaly. Pak jsme zjišťovaly azimuty na různá místa. No a zase jsme získaly body.
Večer jsme spočítali, jaký stan má nejvíce bodů a museli jsme si vymyslet soutěžní přezdívku. My jsme vymyslely TEEM = Terka, Elča, Elík, Míša. Večer jsme opékaly špekáčky a koupali jsme se v Jizeře. Byla hrozně studená, ale mě to nevadí mě je totiž věčně vedro. Pak jsme přecházeli (jen nějací) jez na druhou stranu. Byl tam hrozný proud, ale nakonec jsme to zvládli.

7.6.2011 - úterý - zřícenina hradu Frýdštejn a rafty:
Ráno jsme měli vstávat až v 7:30, ale jedna holka probudila celou třídu už v 5:00 a řekla, že je už 8:00 a že učitelé - Antolík (mravenec) a Matzig (Macík) zaspali. Jelikož měli všichni vybité nebo vypnuté mobili, všichni vyskočili ze stanu a začali se převlékat. V 5:00 už bylo totiž docela světlo. Dohodli jsme se, že učitele nebudeme budit a budeme blbnout. Míša se šla podívat na mobil (nevím proč) a pak vyběhla ze stanu a vykřikla na celý kemp: Vždyť je teprve 5:30!!! Všichni šli znovu spát. Pak jsme se najedli a šli na hrad Frýdštejn. Byla to hrozně dlouhá cesta. Všechny boleli nohy a pak jsme spatřili světlo světa, Frýdštejn. Prohlídli jsme si hrad , teda spíše zříceninu a šli zpět. Byla tam nějaká cedule na které byl velký nadpis: Motýlí louka. Já jsem dokumentovala celý výlet na svůj mobil, protože jsme neměli foťák a tak jsem ceduli vyfotila. Po deseti minutách se mravenec zeptal co na té ceduli bylo. Je to za body. Celá třída se rozeběhla zpátky a já začala štrachat v mobilu. Přiblížila jsem fotku cedule a celé jsem to přečetla. Jenže on chtěl vědět kolik motýlů je kriticky ohroženo, kolik motýlů je ohrožeo a kolik druhů motýlů je na světě. Našla jsem všechno kromě kolik je kriticky ohroženo. Zrovna ten kus čísla byl oseknut, protože jsem tu ceduli vyfotila trochu nakřivo. Přiběhla Elča vykřikla OSM! A dostaly jsme body. Další úkol po cestě do kempu byl pozbírat co nejvíce lesních rostlin, plodů stromů a listy. Zase jsme vyhrály, protože jsme zbírali ůplně všechno a Elík všechno věděla. Pak byli ještě nějaké úkoly za které dostali body skoro všichni a ostatní stany nás začali tak trochu dohánět. Když jsme došli do kempu, připravovali jsme se na rafty. Vypluli jsme asi v 14:00 a pádlovali jsme jako blázni. Sjeli jsme jez a poté pokračovali. Elča pádlovala snad ze všech nejvíc a tak jsme jí "dovolili" aby si odpočinula. Ona čuměla na vážky a pak si hodila nohy do vody. A jak si tak štastně máchala ty nohy připlul k nám další raft z naší třídy. Začali na nás stříkat vodu a namáčet nás. To jsme si samozřejmě a navzdory tomu, že jsme byli mokrý jsme se k bitce připojili. Elča si chtěla nohy hodit zpět do raftu, ale vypadla. Když vylezla byla upe mokrá, ale to asi všichni. Pak jsme schválně skákali do vody. Jenže pak jsme dojeli na místo kde jsme měli rafty vrátit a tak sranda zkončila. Pak jsme šli 10 kilometrů zpět. No hrůza. Cestou jsme sice sbírali třešně, ale to nic nemění na tom, že ta cesta byla opravdu hrozná.
Večer jsme hráli různý hry. Mravenec vždycky řekl: Přineste mi...např. kapesník a stany ho musely přinést co nejdříve - bylo to zase za body. Pak řekl Macík ať přineseme Zdeňkovu botu (Zdeněk je takový typ člověka, že nechce aby mu někdo něco bral a chce mít všechno u sebe). Zdenda se rozběhl a kopal kolem sebe jako šílenec. Nechtěl botu vydat. :D Nakonec mu boty zůstaly na nohou a my museli přinést dvě pravé ponožky. Strhala jsem ze sebe boty a fusekle a ukázala učitelovi. :D Ten řekl, že musí být praví (jenže fusekle se nějak nerozlišují že?).

8.6.2011 - odjezd domů:
Ráno, kdo chtěl šel do nedalekého lanového centra. Místo hodiny tam byli 3 hodiny a kvůli nim nám ujel vlak. Čekali jsme na něj tři hodiny. Místo aby jsme domu dojeli v 16:30 přijeli jsme v 19:30.

Závěr:
Výlet byl ten nejlepší ze všech!!

Červený náhrdelník.

5. june 2011 at 10:13 | Lorraine |  Povídky.
V mlze utíkala černovlasá dívenka. Vlasy jí vesele poletovaly sem a tam. Oči měla černé, ale vyděšené. Běžela noční mlhou. Za sebou slyšela kroky. Hodně kroků. Byla v lese, který byl na okraji města. Nevěděla, jak se tam dostala, ale ti co ji pronásledovali, měli zbraň. Zaslechla hlasy. Byla to žena hovořící s mužem. "Kde je ta holka! To ona má ten náhrdelník!" řekla trochu hysterickým hlasem. Náhrdelník? Dívka se chytla se kolem krku. Měla na něm náhrdelník po své matce. Zemřela při porodu a než vydechla, navlékla brečící dívence na krk tento náhrdelník. Byl stříbrný s červenými kapkami. Symbolizoval krev. Dívka náhrdelník ustrašeně strhla z krku a běžela dál. Byla jen v pyžamu. Štípla se, ale pořád stála v lesíku. Pohlédla na své nohy. Byly poničené od klacíků. Proč by ne. Běžela dobrou hodinu hnusným lesem plným nástrah v podobě keříků, trnů a hlubin. Hlava říkala, jdi, ale srdce aby zůstala. Běžela dál. Spadla na zem. Na tvrdou studenou zem.

"Vstávej broučku!" slyšela hlas. "Ehm mami?" Vše bylo při starém. Byla ve svém pokoji. Oddechla si. Sáhla si na krk. Náhrdelník nikde. Žádný nikdy neměla. Co to? Co se to tam za postelí leskne? Náhrdelník?